Turnovskovakci.cz Aktuality | Zápisník | Kultura | Sport | Fotoreportáže | Videoreportáže | Společenská kronika | Obce, školy...
iTurnovsko.cz Katalog firem | Regionální inzerce | Seznam měst a obcí | Instituce, úřady, sdružení
Turnovskovakci.cz - jaro
 
Češi Českého ráje - Abecední přehled >> NÁRODOPIS JE PŘEDEVŠÍM O LÁSCE K RODNÉ ZEMI

NÁRODOPIS JE PŘEDEVŠÍM O LÁSCE K RODNÉ ZEMI

Manželé Scheybalovi patří mezi známé národopisné odborníky České republiky. Zmapovali a zdokumentovali historicky cenné  lidové stavby v Čechách, na Moravě a na Slovensku.

Centrum Jablonce nad Nisou. Automobily stojící v dlouhých řadách na křižovatkách, mezi nimi proplétající se chodci. Klaksony, nadávky, změť hlasů, lidé pospíchající za nákupy, hloučky tísnící se na zastávkách městských autobusů. Hledat uprostřed tohoto „zmatku“ konce 20. století oázu ticha, pohody  a míru, by se náhodnému návštěvníkovi mohlo zdát prakticky nemožné. Přesto skutečná tichá oáza, která pohladí duši, v centru Jablonce existuje - stará fara před kostelem sv. Anny. Zazvoníte, chvíli počkáte a máte-li štěstí, přijde vám otevřít usměvavá paní. Spolu s ní vejdete do prostorného „salonku", usednete a chvíli se rozhlížíte. Přichází i její manžel a za pár minut se společně v příjemně vedeném, nikam nespěchajícím hovoru, přenesete z centra rušného města do krajiny Pojizeří a Českého ráje, Frýdlantského výběžku, Podještědí a Českolipska. A protože Jana Scheybalová  a její manžel Josef Václav Scheybal toho o historii kraje, lidových zvycích a architektuře vědí opravdu hodně a navíc se  výborně doplňují, cítíte, jak z nich přímo vyzařuje ono „svaté“  nadšení pro věc. Nadšení podpořené mravenčí, trpělivou každodenní prací, kdy je třeba systematicky hledat v archivech, navštěvovat  zajímavé objekty, hovořit s lidmi a skládat jednotlivé kamínky do barvité a ucelené mozaiky, která toho hodně říká o tom, jací jsme my Češi byli, jsme a snad i budeme...

200801161830_ces_scheybal_01

Jejich cesty se spojily v roce 1961. Tehdy jedenadvacetiletá Jana Cermanová, coby čerstvá inspektorka pro muzea, knihovny, ochranu památek a přírody jabloneckého okresu, měla napsat brožuru o památkách lidové architektury Železného Brodu. Protože tehdy o oboru ještě mnoho nevěděla, navedl ji kolega, aby se jela poradit s tehdy již známým národopiscem J.V. Scheybalem. A osudové setkání bylo na světě.

n200801161831_ces_scheybal_02
Josef V. Scheybal (*1928) prožil prvních deset let svého dětství v Kristiánově u Frýdlantu v Čechách. V roce 1938, po  zabrání Sudet, odešla rodina do Turnova. Tady Josef zůstal až do konce gymnaziálních let. Jeho otec se věnoval dokumentaci lidové architektury na Turnovsku a on pracoval s ním. Fotografovali, kreslili, sbírali. Proto nepřekvapí, že Josef po absolutoriu gymnázia studoval právě národopis a dějiny umění. Absolvoval v roce 1952. Rok před tím se stal členem Svazu československých výtvarných umělců. Svoji první velkou práci zasvětil malířskému, grafickému a ilustračnímu dílu dnes trochu opomíjeného malíře Adolfa Kašpara (kniha vyšla v roce 1957). A byli to právě Adolf  Kašpar a Turnovan Jan Prousek, kteří ovlivnili Scheybalovu práci malířskou a dokumentační, když ve stovkách skicáků zachytil desítky mizejících kapliček, božích muk a rázovitých venkovských stavení. Jeho obrázky jsou často posledními památkami na dnes už neexistující stavby.

Ke Kašparovi a Prouskovi však musíme přidat  ještě jedno jméno - Karla Vika, se kterým se Scheybal osobně znal a s nímž připravil knížku Severní Čechy. Vik maloval, Scheybal psal doprovodný text. Kniha vyšla k Vikovým 75. narozeninám v roce 1958. Další významnou publikací, kterou J. V. Scheybal doplnil svými texty, byl soubor fotografií MUDr. Jiřího Šolce: Lidové stavby v Pojizeří.

J. V. Scheybal nebyl poplatný tehdy panujícímu režimu, a tak jeho práce často zůstávaly pouze v rukopisné podobě, nebo si je nakladatelství dlouho předávala, než některé z nich našlo odvahu  knížku vydat. Od roku 1965 J. V.Scheybal působil v Severočeském muzeu v Liberci. V letech 1968 až 1979 byl vedoucím jeho historického oddělení. V osmdesátých letech v muzeu pracoval ze zdravotních důvodů pouze na poloviční úvazek. V těchto letech vyšly knižně jeho dvě patrně největší a nejdůležitější práce:  Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách,  kterou napsal spolu s manželkou Janou (vyšla v roce 1985), a kniha  Senzace pěti století v kramářské písni (1991), která originálním  způsobem přibližuje historické události na pozadí kramářských  tisků. V průběhu let měl J. V.Scheybal také velké množství samostatných výtvarných výstav. První byla v roce 1956 v Národopisném muzeu v Praze, následovaly výstavy v Turnově, Jablonci, Železném Brodě, Ústí nad Labem, Jičíně, Liberci, Kouřimi atd. Jeho způsob národopisné kresby se stal opravdovým pojmem.

J. V.Scheybal komplexně zpracoval severočeskou lidovou architekturu, napsal několik doslova průkopnických prací na poli ochrany a významu národopisných památek.

n200801161832_ces_scheybal_03Jana Scheybalová, roz. Cermanová (*1940), prožila dětství v Lomnici nad Popelkou a vystudovala vyšší hospodářskou školu v Turnově. Chtěla být novinářkou, když ale maturovala, nebyli absolventi středních odborných škol na humanitní obory přijímáni. A tak začala pracovat v lomnických Kovozávodech. Přes  vychovatelství v n.p. Seba Tanvald se v roce 1961 dostala na tehdejší Okresní národní výbor v Jablonci nad Nisou (ONV), na odbor kultury. Jak už je uvedeno, byla inspektorkou pro ochranu památek a osud ji zavál na Sychrov, kde tehdy žil její budoucí manžel J.V. Scheybal. V roce 1966 se ze Sychrova přestěhovali na nevyužitou a zchátralou bývalou faru v centru Jablonce nad Nisou. Jana dálkově studovala na Karlově univerzitě, na katedře etnografie a folkloristiky. Doktorát z oboru má od roku 1971. To už v kultuře nepůsobila. Po příchodu okupačních armád v roce 1968 pobyt cizích vojsk na území našeho státu jednoznačně odsoudila a z ONV musela odejít. Až do roku 1996 pracovala v jablonecké  pobočce Československé obchodní banky, v letech 1990 až 1996 byla  ředitelkou této pobočky. Ve volných chvílích pomáhala manželovi při psaní odborných národopisných článků a publikací, nyní se  věnuje i vlastní publikační činnosti a oba společně pečují  o sbírku tiskovin a věcí, vážících se k jejich životnímu oboru. Dodnes manžele Scheybalovy můžete potkat na různých místech  Českého ráje a Pojizeří, jak obdivují krásy krajiny a lidové  architektury...

* Pane Scheybale, prý vás k národopisu přivedl vlastní otec?
„To je pravda. Když jsme se těsně před válkou přestěhovali do Turnova, věnoval se můj otec dokumentaci a záchraně zdejších lidových staveb. Zasloužil se například o částečnou rekonstrukci  Kopicova statku v Kacanovech. Ta byla jednou z prvních, kterou se podařilo prosadit. Do té doby se lidová architektura nechránila, ani nebyla pořádně zdokumentována. Paradoxně udělali nápravu až  Němci. Za protektorátu dostávali majitelé historických lidových staveb státní subvenci na opravy. Takhle se opravil například  Beranův mlýn ve Vlastibořicích, Bičíkův statek v Příšovicích a další. Tehdy se také pořizovaly první soupisy památek lidové architektury. Otec fotografoval a já chodil s ním, kreslil a pomáhal mu. Prochodili jsme tenkrát celý kraj křížem krážem. Táta se také seznámil s Mistrem Vikem, který na mé malování - společně s profesorem Kuželem ze šperkařské školy - měl velký vliv. Když jsem se potom na gymnáziu dověděl, že lze studovat národopis jako samostatný studijní obor, bylo o mém životě rozhodnuto.“

* Fakultu jste absolvoval prací z našeho kraje?
„Ano. Byla to studie o kontrastu lidových staveb v bývalých Sudetech, zejména na Frýdlantsku a Liberecku, a českých staveb v Českém ráji.“

* Pane Scheybale, proč jste se v 50. letech vlastně dostal do „nemilosti“?
„Já vlastně ani nevím, že jsem v nemilosti byl. Nikomu nedávám za vinu, že jsem občas neměl šanci něco vydat. To víte, mé  rukopisy jsou plné lidových staveb, kostelíčků, božích muk. Oni se ti odpovědní tehdy báli takové věci vydávat. Bylo to velmi zvláštní. Nikdy jste nenašel nikoho, od koho onen zákaz vycházel. Byla to už taková doba. Po roce 1970 zase nebyla takzvaně v kurzu manželka. Naštěstí po roce 1989 už nikdo kurz neurčuje, ale zase jsme o pár pátků starší.“

* Považujete knihu Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů  v severních Čechách za svoji vrcholnou práci?
„Psali jsme ji s manželkou několik let. Kdyby vyšla na  kvalitnějším papíře a k tomu další dva díly, které byly naplánované a které měly obsáhnout lidové umění našeho kraje komplexně, určitě by to vrcholné dílo bylo. Takhle vím, že je to jen torzo. Díky ale za to, že kniha vůbec vyšla.“

* Jedna z vašich knížek prý vycházela dlouhá desetiletí...
„Senzace pěti století v kramářské písni jsem napsal v roce 1961. Měla vyjít jako objevná práce v Akademii věd. Místo toho byla několikrát vrácena. Pořád něco vadilo. Dlouhou dobu ležela  v Severočeském nakladatelství. Stále jsem musel něco předělávat. Až nakonec ji manželka po převratu v roce 1989 vzala a odvezla do Hradce Králové, kde ji nakladatelství Kruh vydalo. Vyšla tedy po 30 letech od napsání. Nakonec jsem rád, že nevyšla dřív. Ona tam totiž je kapitola o lidové kramářské písni a cenzuře. I když jde o písně staré až několik staletí, jakoby byly napsány právě na minulý režim. Proto asi knížka dřív nemohla vyjít. Jsem tomu rád,  protože dnes je v ní i necenzurovaná kapitola o cenzuře.“

* Paní Scheybalová, nebylo vám líto, že jste se národopisu nemohla dosud plně věnovat?
„Víte, v mládí jsem si myslela, že ten nový řád by mohl být skutečně spravedlivým státním zřízením. Postupně se ale vršila zklamání, až přišel srpen 1968. Dnes jsem vlastně ráda, že jsem roky 1968 až 1970 prožila. Zbavily mě zbytků iluzí o lidumilném lidově demokratickém zřízení i o spoustě lidí, kteří se točili a dodnes točí, jako korouhvičky.
Nemohu také říct, že jsem se národopisu a historii vůbec nevěnovala. Společně s manželem jsme připravovali třísvazkové dílo o lidovém umění, z něhož vyšel jen první díl. Z původního podtitulu se nakonec stal dlouhý, těžko zapamatovatelný název: Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severovýchodních Čechách. V devadesátých letech jsem napsala populárně laděný text ke knize Kraj kolem Jizery a několik knížek, o nichž léta  přemýšlím, bych ještě ráda dokončila.“

* Pane Scheybale, jak se změnil vztah k památkám lidové  architektury za dobu, kdy se národopisu aktivně věnujete?
 „Už jsem řekl, že první dotace na opravy lidových staveb přicházely paradoxně za protektorátu. V 50. a 60. letech se na okresech pořizovaly seznamy, mapovaly vesnice, prochodili jsme celý kraj. Jednali jsme se soukromníky, aby na opravách spolupracovali. Z těch dob mám stovky skicáků plných kreseb.  Bohužel, když jsme se na místa vrátili po čase znovu, už tam třeba  socha, kříž nebo boží muka nebyly. Dnes už prakticky nemám co kreslit. Je ale přirozené, že lidová architektura musí postupně zaniknout. Když si uvědomíme, že v minulosti po 50 letech lidé stavěli chalupu novou, protože ta stará byla zchátralá nebo vyhořela, my vlastně zachováváme a prodlužujeme neudržitelné. Ať budou dělat chalupáři sebelépe, jejich práce už nemá s opravdovou lidovou architekturou mnoho společného. Z hlediska  ryzího národopisu žijeme poslední roky.“

* Takže se zánikem posledních chalup zahyne také obor sám?
„To ne. Je ještě spousta věcí, které nejsou zpracovány, jako například archivy, a také chybí závěrečná shrnující práce. Tou by mohla být národopisná encyklopedie, kterou připravuje Akademie věd České republiky. Pro ní jsem také pořídil některé kresby. Máme v republice i několik skanzenů lidové architektury, o které bude třeba se profesionálně starat, abychom neztratili historické povědomí o naší minulosti.“

* Co to vlastně národopis je?
„Národopis jako věda má kořeny v minulém století. Velkým impulsem pro shromažďování a dokumentaci lidové architektury a lidových zvyků byla velká Národopisná výstava českoslovanská v roce 1895. Pro mě je národopis vše, co není kodifikované, tedy vše, co není řízeno vládou, krajskými úřady, okresem. Národopis je skutečně lidová kultura v té nejzákladnější, nikým necenzurované linii. Zasvětil jsem mu život a vděčím mu za spoustu věcí. Naučil  mě milovat tenhle národ, jeho historii a jeho obyvatele. Mám v srdci několik zákoutí, zvlášť v Českém ráji a Pojizeří, kam se musím stále vracet. Stručně se tomu říká láska k rodné zemi...“

(Zaznamenáno v Jablonci nad Nisou v červnu 1997.)

Zpráva o smrti J. V. Scheybala zasáhla Český ráj a Pojizeří v roce 2001. Paní Jana ale dovedla společnou práci zúročit do dalších knížek a příležitostných publikací, které stojí za pozornost. Například vloni v květnu se v turnovském Muzeu Českého ráje uskutečnil slavnostní křest její knihy „Český ráj na starých diapozitivech“. A spousta dalšího bylo teprve před námi. O to více zamrzí informace, že Jana Scheybalová náhle zemřela. Stalo se v neděli 13. ledna 2008.
Čest jejich památce!

Související články:
ZA VÁCLAVEM ŠOLCEM: O PRÁVNÍKOVI, KTERÝ JEZDIL LÉTA S NÁKLAĎÁKEM... (01.09.2016)
ZA VÁCLAVEM FEŠTREM (12.12.2015)
VZPOMÍNKA NA PANA FOTOGRAFA! (29.09.2015)
NEJSEM NA MALOVÁNÍ EXISTENČNĚ ZÁVISLÝ, A PROTO V TOMTO SMĚRU SVOBODNÝ, ŘÍKÁ VÁCLAV ŽATEČKA (31.10.2014)
VÁNOČNÍ PŘEMÍTÁNÍ O ODCHODECH A ZAVŘENÝCH DVEŘÍCH (20.12.2013)
ODEŠEL BUKOVINSKÝ PÁBITEL (04.12.2013)
ČESTNÝ OBČAN IVAN ŠOLC (20.05.2013)
DANA A VÁCLAV FEŠTROVI (23.11.2012)
POKUD JSOU V TÉTO ZEMI KOMUNISTÉ LEGÁLNĚ, TAK JÁ JSEM TADY ILEGÁLNĚ, ŘÍKÁ SERGEJ SOLOVJEV (11.10.2012)
PAN HOROLEZEC (01.05.2012)
„PRVNÍ REPUBLIKA A VLASTNĚ I MONARCHIE NÁM DALY DOBRÝ ZÁKLAD,“ ŘÍKÁ DALIBOR CIDLINSKÝ (18.10.2011)
PROCESTUJEŠ PŮL SVĚTA A PAK MUSÍŠ KONSTATOVAT: MÁME SE V ČESKU DOBŘE. HODNĚ DOBŘE, ŘÍKÁ IVETA HOLBOVÁ MELÍŠKOVÁ (21.04.2011)
HOROLEZECTVÍ JE ŽIVOTNÍ FILOZOFIE (06.04.2011)
TŘEBA SE TOHO PO MNĚ NĚKDO UJME, ŘÍKÁ JOSEF KUNETKA (21.01.2011)
„ZÁKLADEM VŠEHO TVŮRČÍHO DĚNÍ JE DOBŘE ZVLÁDNUTÉ ŘEMESLO,“ ŘÍKAL JIŘÍ NOVÁK... (20.02.2010)
S MÍLOU HOLASEM O ŽIVOTĚ, PSECH, DIVADLE A MLADÝCH LIDECH (24.11.2009)
OBČAN ZAJÍC (11.11.2009)
O LIDECH, KTEŘÍ SPJALI SVŮJ ŽIVOT S JEDINOU KULTURNÍ PAMÁTKOU (23.10.2009)
IPSER = MOTEJL = ČMUKAŘI (10.09.2009)
Z DARŮ NEJVĚTŠÍHO POLISTOPADOVÉHO ČESKÉHO MECENÁŠE BUDE TURNOV ŽÍT DALŠÍ DESÍTKY LET (11.05.2009)
NA OKRAJ VÝSTAVY JEDNÉ Z LEGEND ČESKÉHO RÁJE (01.12.2008)
POVÍDÁNÍ O PIVOVARU, KTERÝ SE ZNOVU NARODIL (27.05.2008)
S JANEM KUBÁČKEM NEJEN O VOLBĚ PREZIDENTA REPUBLIKY (10.04.2008)
O SOUČASNOSTI A BUDOUCNOSTI ČESKÉHO RÁJE S VEDOUCÍM SPRÁVY CHKO JANEM MOCKEM (29.01.2008)
POVÍDÁNÍ O DĚTECH TURNOVSKÉHO VIKÁŘE A TAKÉ O TOM, ŽE BY TU KLIDNĚ MOHLO BÝT BISKUPSTVÍ (23.12.2007)
O JEDNOM Z TURNOVSKÝCH RODÁKŮ... (19.10.2007)
O KASTELÁNSKÉM ŘEMESLE (03.07.2007)
VĚŘÍM, ŽE I DNES BY LIDÉ ZA SVOJI VLAST BOJOVALI, ŘÍKÁ BÝVALÝ RADISTA PARASKUPINY CLAY (06.05.2007)
POŘÁD NA CESTĚ ANEB DOBRODRUŽNÝ ŽIVOT VRATISLAVA HŮRKY (15.03.2007)
SNAŽME SE BÝT DOBŘÍ, ŘÍKÁ MALÍŘ A MYSLITEL KAREL HNYK (08.03.2007)
PAN PROFESOR (04.02.2007)
ÚVODEM PROJEKTU ČEŠI ČESKÉHO RÁJE (20.01.2007)
SOUHRNNÝ PŘEHLED REALIZOVANÝCH PRACÍ PROJEKTU ČEŠI ČESKÉHO RÁJE (19.01.2007)

Autor: Pavel Charousek | Vydáno: 17. 01. 2008 | 5691 přečtení | Doporučit | Tisk
Copyright © Turnovskovakci.cz | info@turnovskovakci.cz | Design and system TopDesign | System engine by PhpRS