Turnovskovakci.cz Aktuality | Zápisník | Kultura | Sport | Fotoreportáže | Videoreportáže | Společenská kronika | Obce, školy...
iTurnovsko.cz Katalog firem | Regionální inzerce | Seznam měst a obcí | Instituce, úřady, sdružení
turnovskovakci.cz - Rokytnický rybník a Hrudka
 
Češi Českého ráje - Abecední přehled >> O TOM, JAKÉ TO JE, KDYŽ JDOU SPOLU ŽIVOTEM DVA VÝTVARNÍCI

O TOM, JAKÉ TO JE, KDYŽ JDOU SPOLU ŽIVOTEM DVA VÝTVARNÍCI

Solovjevovi nikdy nežili v popředí zájmu. Na jejich dveře  neklepali staří ani noví mocní, dodnes mnoho návštěv nepřijímají.  I výstav bylo pomálu - jak Jan Solovjev glosuje: přesně tolik, aby lidi věděli, že jsme ještě neumřeli.

Máte pocit, že figury krásných mladých žen, komíny a střechy  s mansardami pražských a pařížských domů nejdou příliš dohromady? I jdou, když jde o práce dvou výtvarníků, kteří sice malují každý  to své, ale prožívají spolu celý život. Jaký lepší důkaz byste chtěli, že k sobě patří i zdánlivě nesourodé věci? Ti dva, jmenují se Jaroslava a Jan Solovjevovi, se spolu opravdu nenudili. Poznali se na pražské uměleckoprůmyslové škole,  v ateliéru legendárního profesora Emila Filly, pět let spolu chodili, vzali se a odešli do Janova rodiště, do Turnova.

sol_01

„Po gymnáziu jsem se chtěl dostat na UMPRUMku do Prahy, ale  nevzali mě," říká Jan Solovjev (*1922). „Začala válka, a tak jsem  se na šperkařské škole v Turnově vyučil rytcem kovů. O pár let později mě sice vzali, jenomže jsem byl záhy totálně nasazen. Ale  měl jsem kliku, jako rytec jsem v Praze dělal razidla  a vypalovací cejchy pro dobytek. Po válce jsem na UMPRUMce chodil  do ateliéru profesora Filly. Jen díky nějaké vyšší moci mi bylo  dáno dostudovat. V roce 1948 mi totiž za protistátní činnost  zavřeli bráchu a já, i když mi komunisti nic nedokázali, putoval  do vězení za ním. Odseděl jsem si pět měsíců těžkého žaláře mezi  takovými spoluvězni, jakými byli naši západní letci nebo generál  Janoušek. Dodnes se divím, že mě potom nechali školu dodělat."

Jaroslava Solovjevová (*1926), rozená Zabloudilová, je dítě  Prahy, hlavně Karlína, Manin a Žižkova. Dětství prožité na periferii velkoměsta v ní zůstalo hluboko zakódováno a přešlo do jejího základního výtvarného pohledu na svět. Krása městské  krajiny se stala její celoživotní náplní. Její manžel s gustem říká: „Je ve svém oboru jednička. I v těch temných dobách byla v pomyslné reprezentační desítce našich výtvarníků. Vystavovala v Paříži, ve které našla svůj hlavní tvůrčí motiv. Mansardičky, okenice, komíny. Vždy mě znovu a znovu překvapuje, jak dovede  z nepatrné kresbičky udělat velké plátno, které má své neopakovatelné kouzlo."

Začátky v Turnově padesátých let pro mladé absolventy umělecké  školy nejrůžovější opravdu nebyly. „Dlouhou dobu pro mě nebyla opravdu výtvarná práce," vzpomíná Jan Solovjev. „Nakonec mě nechali  ilustrovat v nakladatelství dětské knihy publikace pro děti. Osm roků jsem dělal popisné ilustrace ptáků, rostlin, motýlů a minerálů za pár stovek měsíčně. Ty často představovaly náš jediný příjem. Ale jinak jsme si žili svobodně."

V ateliéru na zahradě vznikala velká plátna plná ženských  figur, dlouhý čas se tu sochařilo, vznikaly zde plastiky, abstraktní figury, pro Králův háj v Liberci velká socha Rodiny a pro další města víc než deset dalších velkých venkovních  plastik z kamene, či měděného plechu. Na zahradě turnovského domu přišla na svět hříbata v životní velikosti, stejně jako tanečnice při pohybových kreacích...

„Někdy v 50. letech se v Pěnčíně rozhodli, v rámci akce boje proti náboženství, že traktorem porazí sochu svatého. Učitel  v Radimovicích vzal žáčky a společně roztřískali na padrť  nádherné kamenné svaťáčky na bráně statku," pokračuje Jan  Solovjev. „V té době z naší krajiny šmahem mizely věci, které tu stály celé věky. Několik let jsem jezdil po kraji, fotografoval  a dokumentoval všechny lidové plastiky světců, které jsem našel. Nedalo mi to. Navíc lidovou architekturu fotografoval už můj  dědeček fotograf Jan Šimon. Já jsem jen pokračoval. Z toho, co se  mi podařilo nasbírat, jsem realizoval několik výstav. Soubor měl  vyjít knižně, ale soudruzi to vždycky nějak zhatili.

Víte, já si myslím, že místa, kde člověk vyrůstá, jsou v něm  za předpokladu, že se v dětství nepřestěhuje, natolik hluboko zafixována, že už není schopen žít někde jinde. Dokumentování  soch svatých jsem bral jako službu kraji, kde se cítím dobře. Pro mě je krajina u Poděbrad stejná cizina, jako cizina skutečná.  Maloval jsem často v místech našich dovolených, ale možná jen  proto, abych to víc vychutnal doma. Ona ta námaha, kdy na zádech nesu štafle, metrové plátno a barvy, se při malování třeba na Janově vyhlídce ve Skaláku nebo v Klokočí, úplně vytratí.  A nastoupí fantastický pocit, kdy štětcem na plátno přenášíte věci, které důvěrně znáte, protože jste na těch místech byl před  tím už možná stokrát. Přesto vás tu pořád překvapuje něco nového.  Český ráj má neopakovatelné kouzlo v tom, že tu najdete snad  všechny typy krajiny, na které si vzpomenete, rozprostřené na  neuvěřitelně malé ploše - romantické skály, rovinu pod Turnovem i strmé kopce nad ním."

Solovjevovi nikdy nežili v popředí zájmu. Na jejich dveře neklepali staří ani noví mocní, dodnes mnoho návštěv nepřijímají. I výstav bylo pomálu - jak Jan Solovjev glosuje: přesně tolik, aby lidi věděli, že jsme ještě neumřeli. „Vždycky jsme si žili tak, jak jsme chtěli," říká mužská polovička rodiny. „Dáváme přednost ústraní, nikdy jsme si nedělali žádnou reklamu, nervali se o zakázky. Když se na naše společně realizované věci podívám dnes po letech, zdá se mi, že jsme prožili krásný život a zažili spoustu radosti. Třeba při cestách do Kladrub, když jsem modeloval hříbata, nebo v baletní škole při sledování pohybů tanečnic. A když si vzpomenu na některé portréty, třeba na paní Libušku Šafránkovou, starého pana Junu, profesora Jeřábka  a další, je mi dobře na srdci z lidského setkávání. Partajníci tvrdili, že náboženství je opium lidstva, já říkám, že je to práce, kterou dělá člověk rád. Když se z koníčka stane kůň, už  vás nepustí. A snad mohu mluvit i za svou ženu, když řeknu, že malování je to největší dobrodružství, které nás v životě  potkalo. Když spolu celý život prožijí dva výtvarníci s podobným pohledem na svět, je to to nejlepší, co si můžete přát.  V ateliéru jsme se ani nehádali, ani si nekonkurovali, ale vždy si říkali pravdu o tom, co si myslíme o práci toho druhého. Vydrželo nám to dosud," uzavírá Jan Solovjev.

(Zaznamenáno v Turnově v dubnu 1997.)

sol_02



Autor: Pavel Charousek | Vydáno: 15. 03. 2007 | 5515 přečtení | Doporučit | Tisk
Copyright © Turnovskovakci.cz | info@turnovskovakci.cz | Design and system TopDesign | System engine by PhpRS